Eva Fučíková
15.října 2003 jsem v neratovické nemocnici konečně vyměnila své velké břicho za malý křičící uzlíček. Jako asi každá prvorodička jsem se porodu trochu bála, ale díky všem, kteří tomu asistovali, máme s manželem na tento den pouze příjemné vzpomínky. Velký dík patří především vrchní sestřičce Haničce Schillerové za její optimismus, který nás provázel celým dnem, a hlavně za pomoc při tlačení. O skvělém doktoru Chlebečkovi psát nesmím, protože nechtěl slyšet chválu, jenom mě v souvislosti s momentálně tolik diskutovaným potratovým zákonem napadá, že každá žena, která o potratu uvažuje, by měla navštívit doktora jako je on. Jeho nadšení z nově vznikajícího života by asi jejich rozhodování značně ovlivnilo ve prospěch nenarozeného človíčka. Ne každý lékař má bohužel tento přístup. U gynekologa, od kterého jsem k doktoru Chlebečkovi prchla, se mě na potrat ptali třikrát a první ultrazvuk komentoval pan doktor slovy "NĚCO tam je a je TO živý". Ale zpět do Neratovic. V dalších dnech se vše točilo hlavně kolem mimíska a já měla možnost poznat další příjemné lidi. Paní doktorku Řandovou, která ochotně odpovídala na všechny dotazy (klidně i opakovaně) a hlavně sestřičky, které dokázaly povzbudit i po probdělé noci, ochotně přizpůsobily čas koupání tak, aby stihl přijít i tatínek, a celé čtyři dny pobaveně sledovaly, jak se všude pohybujeme jako tři králové. Jediným drobným kazem na celém pobytu snad byl příliš suchý vzduch na porodním sále i na pokoji, ale to nám nezabrání, abychom si, pokud to bude možné, nezajeli do Neratovic i pro další mimčo. Jen doufám, že pan doktor Chlebeček do té doby začne rodit i kluky, protože Barborka by chtěla brášku.
